Kdo to bude číst?

Tak jsem to řekla doma, svěřila jsem se svému muži, že se chystám psát blog, protože mě to láká, baví, naplňuje a taky proto, že jsem to ještě nikdy nedělala, a to u mě bývá většinou spíš důvod než překážka.

Psát blog? Teď? Ty na to máš čas? A o čem?

O pravopise nikdo číst nebude! Kdo ho umí, ten to nepotřebuje. A kdo to neumí, ten se to učit nebude, protože ho to nezajímá. Nebo si radši vezme nějakou odbornou knížku, kde je to všechno pořádně vysvětlené.

A to já si právě nemyslím.

Děkuji svému muži, že se dlouhodobě pasuje do nevděčné role oponenta mých nápadů. Díky jeho pochybám a výhradám se stále pevněji a přesvědčeněji stávám tím, kým jsem.

Jak si to teda maluju já?

Klasická výuka češtiny bohužel prokazuje naší mateřštině medvědí službu. Školáčci jsou od dětství zasypáváni přívalem pravidel, výjimek, nařízení, povinností, úkolů a hrozeb, takže v mnoha případech vůbec nemají příležitost vytvořit si ke svému jazyku pozitivní vztah.

Ve škole se opakuje, že je čeština obtížná, a proto je potřeba se vše naučit zpaměti, málokdy se setkáte s tím, že by učitel dokázal žáky pro látku nadchnout, nebo jim aspoň autenticky předat, proč je to či ono důležité. Proč je jako celek důležité umět se přiměřeně vyjadřovat, slovem i písmem.

Nejvyšší metou je dodržet pravidla, ve slohových pracích pak také téma, útvar a počet slov. Radost z tvorby, ocenění originality a prostor pro chybu, to v českých školách (nejen v hodinách češtiny) bohužel poněkud chybí. Ale do kritiky školského systému se (teď) pouštět nechci.

Naopak chci říct, že ovládnout mateřský jazyk je i ve světě, kde vládne angličtina, velice důležité, a kdekdo si to s postupem času uvědomí.

„Jak ale dohnat všechno to, co jsem v průběhu školní docházky a po jejím ukončení tak intenzivně zapomínal a vytěsňoval? Odkud začít a jak to uchopit, abych se z toho nezbláznil a znovu to nevzdal?“

Mám takový sen. Chtěla bych vám předat znalosti a zkušenosti, které jsem nasbírala. Chtěla bych vám ukázat, že čeština je možná v některých věcech náročná – jasně, sedm pádů a íčko s ýčkem, to hned tak někdo nemá – ale rodilí mluvčí ji mohou při troše dobré vůle ovládat tak, aby jim podle jejich potřeb sloužila a aby z ní nemuseli mít strach.

Sním o tom, že budu postupně rozšiřovat jazykové obzory těm, kteří se rozhodli překonat vypěstovaný odpor k samoúčelným pravidlům. Budu tato pravidla přetavovat v příběhy a návody, aby jim porozuměli normální lidé, kteří nemají jazyk jako cíl, ale jako prostředek.

Definitivně chci zbořit představu, že kdo chce psát správně česky, je odsouzený ke strnulým šroubovitým konstrukcím a humanistickému slohu. Naopak chci podporovat uživatele, aby do svých textů promítali svůj osobitý styl: slovíčka, která v žádném slovníku nenajdete, mluvenost, hovorovost, patvary a cokoli jim slouží. Ale aby přitom neubližovali své mateřštině v místech, kde má opodstatněná pravidla.

Vysvětlila jsem to srozumitelně, můj drahý? Už víš, proč a pro koho chci psát blog?

Je to moje představa, možná to dopadne úplně jinak, necháme se překvapit.

Jsem expertka na jazykovou správnost psaných textů. Dělím se o své zkušenosti a pomáhám svým klientům vytvářet texty, na které mohou být pyšní.
Více informací o mně najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *