Mallorca – týden druhý

 

Když jsem v přípravné fázi naší cesty studovala, jaké bývá na Mallorce počasí, dočetla jsem se, že v září 25 °C (to je ještě na koupání) a v říjnu tak 22 °C a více srážek (to už si koupání i nadšenci rozmyslí, ale pořád příjemné na výlety). Představovala jsem si to tak, že se bude postupně ochlazovat, zpočátku nenápadně a den za dnem víc a víc.

Co jsem ovšem nečekala, počasí na Mallorce se řídí kalendářem. Prvního října, jako když utne, skončilo léto. Nastoupil vítr (hlavně v noci, v bytě nad námi asi nikdo nebydlí, ale má volně otevřené okenice, čtyři noci rámus jako blázen) a zima (ať žije spaní ve svetru a teplých ponožkách).

Formentor

Ale nebudu předbíhat. Sobota 29. září byla nádherná, pravá letní rozlučka. Vyrazili jsme na známou pláž Formentor. Bylo to magické, od začátku do konce. Cesta autobusem tam není dlouhá, ale přes hory je nádherná. Ještě nikdy mě žádné hory tak neokouzlily jako ty zdejší. Pláž na kraji piniového háje, takový malý ráj, zvlášť ze začátku, než ho kolonizovaly zástupy dalších rekreantů.

Zpátky jsme zvolili cestu lodí a neprohloupili jsme. Hory jsme si prohlédli zase z jiné perspektivy, obdivovali jsme maják a viděli jsme i pravou pirátskou loď v přístavu.

V neděli ráno mě děti přiměly překročit vlastní hranice a vyzkoušet tropické ovoce, které z Česka považuju za nezajímavé. Mango, avokádo i papája mě překvapily a nadchly. Matyldě zase zachutnalo granátové jablko, co na tom, že bylo nezralé. Zařadili jsme je do pravidelného jídelníčku. Já vím, že jen tady, snad se mi to podaří vysvětlit i dětem, protože to, co se prodává v Česku, nemá s opravdovým mangem nic společného.

Papája. Černá semínka se nejedí, Jsou tak chuťově ostrá, že se dají používat jako náhrada pepře.

Nedělní koupačka na domovské pláži neměla chybu, navíc jsme od místních dostali nafukovací matraci. Měli jsme z ní radost, ale záhy se ukázalo, že v naší sestavě je úplně k ničemu. Matylda se jí bojí, Otakar si s ní sám neporadí. A já? Já bych to zvládla, ale myslíte si, že mě nechají vyjet si na půlhodinky na moře a jen tak ležet? Ne, shodí mě dřív, než si lehnu.

A je po létě

Pondělí nám dalo jasně najevo, že léto je pryč. A tak jsme vyrazili na procházku do ptačí mini rezervace La Gola přímo u nás v Puerto de Pollensa. Viděli jsme kačeny. No, mám-li být upřímná, na to jsme nemuseli jezdit na Mallorku.

Naučné tabule o hnízdění cizokrajných ptáků mi obzory nerozšířily, byť byly ve španělštině, katalánštině a angličtině. Když toho ptáka neznám, tak mi nepomůže ani latinský název, ani černobílý obrázek, prostě ne, sorry. La Gola u nás získala body hlavně za pěkné obrubníky, po kterých ji děti obešly.

Myslím, že bude stačit, když vytáhnu to nejlepší, co jsme tento týden viděli.

Alcúdia: hradby, vykopávky a zmrzlina s lentilkami

Tak tedy v úterý Alcúdia. Historické město obehnané zachovalými hradbami. Úterý jsme si pro tento výlet vybrali záměrně, je to den trhů. Co je to ale platné, když hned vedle autobusové zastávky je dětské hřiště?

Na kraji města je rozsáhlý areál s archeologickým nalezištěm z doby římské. Tehdejší město Pollentia bylo nejvýznamnějším římským sídlem na Mallorce. Pobavila mě informace, že trosky byly objeveny za občanské války ve třicátých letech, když začali kopat prostor pro vlakové nádraží (vlak nakonec do Alcúdie vůbec nejezdí). Otíka to bavilo, Matyldu, myslím, víc zaujalo granátové jablko, které jsme cestou utrhli.

Nedopatřením mi selhal potravinový management, takže jsme v jednu zjistili, že jsme hladoví a všechno jsme už snědli. V obchodech zavřeno – siesta, trh vyklizený, na zahrádkách restaurací nabito. Pod tíhou okolností jsem přistoupila k obědu v restauraci a byla jsem překvapená.

Toužila jsem ochutnat španělskou paellu, ale všude ji měli jen pro dvě a více osob. Tady i pro gurmány samotáře, sláva, to je jasné znamení! Paella splnila má očekávání, pomineme-li, že neumím jíst krevety, ale to není chyba šéfkuchaře.

Záhadou pro mě ovšem zůstává dětské menu za 6,50, které obsahovalo normální dospěláckou porci boloňských špaget / pizzu, džus a kopeček zmrzliny, s lentilkama. Uvážíme-li, že samotná zmrzlina stojí v cukrárně dvě eura (a tahle nebyla vůbec špatná) a to hlavní jídlo měli hned vedle v dospělácké nabídce za 10, tak mi to nedává smysl.

Ale hlavně že jsme si pochutnali. Kdybyste ten zázrak chtěli taky zažít, tak až vás život zavede do Alcúdie, hledejte Fonda LLabrés na Plaça de la Constitució. Určitě jsou v Alcúdii vybranější podniky, ale v tomhle měli volný stůl, přesně jeden.

Ráj trpělivých fotografů

V pátek jsem dětem slíbila výlet za zvířátky, tak nějak to neurčitě slibovaly obrázky na prezentaci přírodního parku S’Albufera. Realita byla taková, že se jednalo o ptačí rezervaci většího rozsahu, údajně nejvýznamnější na celém ostrově. Ptáci zrovna ten den měli na práci něco jiného než pózovat, viděli jsme sice několik druhů kachen, ale zajímavější kusy jsme našli jen na obrázkových tabulích.

V dřevěných pozorovatelnách seděli fotografové s metrovými objektivy a čekali na svou chvíli. Bylo tak snadné je vyplašit! Myslím, že se děti chovaly na své poměry velice ukázněně, v jezírkách bylo podle mého názoru úplně mrtvo, ale přesto někteří balili svá děla a s vražednými pohledy opouštěli stanoviště. Tak pardon, my jsme taky chtěli něco vidět, když už jsme tam došli.

Nedaleko přírodního parku se podél moře táhne vyhlášená Playa Muro. Tady je podstatně živěji a nikdo se vyplašit nenechá. Udělalo se teplíčko, ale bohužel jsme vyrazili bez plavek a děti rezolutně odmítly jít do vody jen tak. Tak jsme aspoň obdivovali surfaře a lyžaře, kteří řádili ve vlnách. Půjdeme radši na zmrzlinu, jo?

Cože? To už jsme v půlce? No jo, dva týdny jsou za námi. Jestli jsem si někdy myslela, že měsíc na Mallorce bude nekonečně dlouhý, tak jsem to teda netrefila.

Jsem expertka na jazykovou správnost psaných textů. Dělím se o své zkušenosti a pomáhám svým klientům vytvářet texty, na které mohou být pyšní.
Více informací o mně najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *