Mallorca – týden poslední

 

 

Měsíc je málo!

Z toho, co vím o copywritingu a blogování, vyplývá, že na získání pozornosti a přenesení hlavního sdělení máme obvykle jen pár vteřin, proto jsem vám to musela říct hned z kraje, pro případ, že dál už číst nebudete.
První tři týdny jsou krásné, pak to ale začíná fičet na úplně jiné úrovni.

Místo „No entiendo“ (nerozumím) začínám stále častěji odpovídat „Entiendo“, i když mi místní někdy moc nevěří. Španělština začíná přecházet do krve i dětem. A tak fascinovaně hledím na Maťulu, která sedí na posteli, s něčím si hraje a u toho si jen tak ze sportu počítá do deseti. Španělsky.

Když si spolu děti hrají na prodávání sýra a šunky, tak už se vzájemně neptají: „Víc, nebo míň?“, ale „Más? Menos?“ „Si.“ A u stolu se přetahují o pimiento a zanahoriu. Je zajímavé, že se naučily názvy zeleniny a ovoce, ale vůbec nevědí, jak se řekne zmrzlina. Bude to asi tím, že když stojí před pultem, tak je to slovo úplně navíc, to stačí ukázat, jakou si vybrali.

I během posledního týdne jsme si pořídili spoustu zážitků, z nichž budeme ještě dlouho čerpat.

Tak třeba nedělní trh v Pollense.

Pollensa: trh a dlouhé schody

Na Mallorce je několik dvojic měst postavených na principu: mateřské město + přístav, který se osamostatnil. My bydlíme v Puerto (Port) de Pollensa, které je asi 7 kilometrů od vnitrozemského města Pollensa, v minulém článku jsem zmiňovala Port de Sóller nedaleko od Sólleru, stejně tak k dříve navštívené Alcudii náleží Port de Alcudia.

Zpátky k tomu trhu. V rámci ostrova patří k nejvyhlášenějším a já jen potvrzuju, že stojí za to. Je ho plné nejen náměstí, ale i všechny přilehlé ulice a uličky, kam až oko dohlédne. Kromě čerstvé zeleniny a ovoce je tu také lákavý výběr uzenin a sýrů (ach, proč jen jsou tak dobré!). Přijíždí sem i pánové z pekárny až z hlavního města s výborným chlebem s olivami, kterého se ovšem nepřejíte. Zruinovalo by vás to. Kilo chleba za 10 éček. Za ty prachy se dá koupit sýr, i šunka, tak kdo by jedl chleba.

Na trhu je samozřejmě ke koupi také pestrá nabídka suvenýrů, klasických blbůstek a zbytečností, hraček, oblečení asijské provenience, drobné elektroniky, teleshoppingových vynálezů a tak dále. U jednoho, pro mě dost nedůvěryhodně vyhlížejícího, stánku objevil Otakárek karty UNO v originálním balení za 4 eura. Byl šťastný jako blecha, utratil za ně kapesné (vlastně kapesné za 2 týdny, které si ušetřil) a zbytek pobytu chodil s jednotvárnou písničkou: „Já si chci zahrát španělskou jedničku.“

Když jsme se nasytili trhu (a utratili všechno, co jsem měla v peněžence), vyšlapali jsme 365 schodů na Calvari. K mému údivu to zvládla už i utahaná Máťa. A pak jsme je zase sešli, tam už začaly protesty. Vlastně jsem je k pohybu vpřed soustavně motivovala jen hřištěm, které je u autobusové zastávky.

K hřišťové problematice: pěkně mě to štve. Vezu děti přes půl Evropy, abych jim rozšířila obzory, aby viděly kus světa a poznaly nové kultury. A oni všude a za všech okolností hledají hřiště. Je v tom nějaká spravedlnost?

Palma podruhé

Další den v Palmě to samé. Jen jsme vylezli z autobusu: šup na hřiště. V tomto případě uznávám, že hřiště-vláček s asi osmimetrovým klouzačkovým modulem ve tvaru nádraží stojí za sklouznutí.

Když se dosytnosti vyhřišťovaly, měly hlad. Jak si tak sedíme na lavičce, přišla k nám cizí slovensky mluvící mladá dáma a věnovala nám jízdenky na dvoupatrový vyhlídkový autobus. S vysvětlením, že je koupila večer, mají 24hodinovou platnost a ona už musí na letiště.

Bylo to zvláštní. Tvářila se u toho, jako by nás málem obtěžovala. S díky jsme je vzali a slíbili, že se je po vystoupení pokusíme poslat zase dál, aby z nich mělo užitek co nejvíc lidí. Využili jsme je, ale při jejich předání dál jsme neuspěli, nikdo o ně nestál.

Nám každopádně zachránily den, protože navzdory slibné předpovědi začalo brzy po nástupu silně pršet, tak jsme dvakrát objeli Palmu dokolečka, abychom se v dešti nikde netrmáceli.

Tímhle autobusem jsem jela poprvé a myslím, že i naposled. Na pohled to vypadá lákavě: celé město z paluby autobusu. Při bližším pohledu mi došlo, že to krásné, kvůli čemu stojí za to navštěvovat krásná města, je schované v úzkých uličkách uprostřed, zatímco dvoupatrový kolos jezdí po okružním bulváru. Z něho lze snad tak ještě zahlédnout katedrálu, ale jinak nic.

Úzké uličky, obchůdky s papričkami, secesní dentální klinika, pouliční umělci, správní budovy podobné zámku v Hluboké. To je ta pravá Palma, která stojí za vidění. Děkuji, že jsem si to mohla zkusit, děkuji, že už tu zkušenost nebudu muset opakovat.

Když se odpoledne počasí umoudřilo, dali jsme si konečně zmrzlinu a výlet jsme zakončili opět na hřišti, kde jsme ráno začali.

Puig de Maria

V úterý znovu do Pollensy. Do výšky více než 300 m.n.m. se nad ní tyčí kopec s kostelem na vrcholu, z kterého jsou krásné výhledy na zátoku s naším Puerto de Pollensa, ale taky na hory a roviny na druhé straně (v mapách a průvodcích hledejte pod názvem Puig de Maria).

V TripAdvisoru jsme se dočetli, že to bude docela náročné. Ale i tak jsme šli. Pořád hodně do kopce, přesto děti neustále vymýšlely „zkratky“ a místo cik-cak cestičky to krosily kamenitými stráněmi napřímo.


Cestou jsme chroupali svatojánský chleba (karob), který jsme si na místě natrhali. Ale buď jsme někde udělali chybu, nebo je to dost neefektivní způsob doplňování energie. Z tvrdých slupek jsme pracně dolovali kousky slaďoučké dužiny a museli jsme dávat velký pozor, protože kousnout do pecky by mohla být pro zuby konečná. Milým vedlejším produktem bylo, že když se člověk soustředí na žvýkání, nevnímá cestu. Při sestupu jsme fascinovaně hleděla, jak dlouhou cestu jsme zdolali, ani o tom nevím.

Panoramata byla krásná, dívali jsme se na Pollensu a kopeček na Calvari, který nám dal v neděli v poledne tak zabrat, odtud vypadal směšně maličký. Odměnou v základním táboře nám pak samozřejmě bylo dobře známé hřiště.

Výstupem na Puig de Maria skončilo pásmo výletů. Po zbytek týdne jsme se zdržovali v našem městečku. Jednak jsem měla najednou pocit, že si ho chci ještě víc užít, jednak bylo hodně proměnlivé počasí, takže jsem neměla chuť někam jet hodinu autobusem, abych tam pak tápala v dešti.

Poslední dny

A tak jsme ve středu ještě vyrazili ochutnávat na trh a nakoupili dárečky pro rodinu. Prošli jsme uličky, do kterých jsme dřív nešli. Jedli jsme zmrzlinu před obědem a koupali se ráno za tmy.

Koupili jsme Oťovi v Himalayan Boutique and Souvenir Shop (tak se opravdu jmenuje krámek s asijskou obsluhou na promenádě v mallorském letovisku) koupili plavky na další sezonu. Fakt neumím smlouvat, ale tohle šlo tak nějak samo.

V kapse jsem měla pětieurovku, nic víc. Na plavkách bylo napsáno 9,95. Tak tomu Indovi říkám, že bych je chtěla, ale že mám jen 5. Podíval se na mě, jestli chci jako koupit ty plavky a jestli vidím, že je na nich dvojnásobná cenovka. Já že jo. A on: tak jo. A bylo to.

Vaření probíhalo ve znamení dojídání zásob. Skvělý trénink improvizace. Prostě vezmi, co máš, a udělej z toho jídlo, u kterého se děti oblizují až za ušima. „Dojídali“ jsme také zbytek limitu na mobilní data, takže jsme se víc než kdy dřív dívali na pohádky a videa. Vzhledem k nestálému a spíše deštivému počasí to bylo ideální řešení. Protože UNO se taky nedá hrát od rána do večera (i když Oťas by vás možná přesvědčil o opaku).

Ve chvilkách, kdy bylo hezky, jsme se chodili koupat. I když místní nad říjnovým mořem ohrnují nos a připadá jim studené (ve srovnání s tím červencovým), podle mě je pořád na koupání fajn. Až mi bylo chvílemi líto, že jsme se nekoupali víc.

Nedělní cesta domů byla klidnější než let na Mallorku, nechali jsme si dostatek času, nepašovala jsem žádné marmelády, v letadle Máťa usnula a Otík dostal od letušky pastelky. Spokojenost na všech stranách. Stoprocentní byla, když jsme pak ve Vídni skočili kolem krku Radkovi.

Představa, že za čtyři týdny se moře a Mallorky nasytíme a budeme jedině rádi, že už jedeme zase pěkně domů do zimy, se ukázala jako lichá. Při loučení je nám smutno, byla to paráda (Oťova památná slova: „Mně se zdá, že to moře brečí, že už odjíždíme.“). Ale domů se taky těšíme: hlavně na tatínka, ale taky na babičky a dědečky, na kamarády. A já i na svůj kváskový chleba, který chci zkusit po vzoru mallorských pekařů vylepšit olivami.

P. S. Ocitli jste se na této stránce omylem, ale tak vás to bavilo, že chcete vědět, o co jde? Nebo vám jen utekl některý z předchozích článků a chcete to dohnat? Tak pokračujte sem, tady jsou všechny Mallorkou inspirované články pohromadě.

Jsem expertka na jazykovou správnost psaných textů. Dělím se o své zkušenosti a pomáhám svým klientům vytvářet texty, na které mohou být pyšní.
Více informací o mně najdete zde.

2 thoughts on “Mallorca – týden poslední

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *