Mallorca – týden první

Od prvního dne si pobyt na Mallorce užíváme plnými doušky. Počasí nám přeje a všechno je jako z krásného snu.

Když se rozhodnete cestovat s dětmi, můžete si být jistí, že vás zkouška čeká hned na začátku. Má podobu cesty z domova do vysněné destinace.

Naše cesta začala ve Zlíně v jednu v noci. Dost nepoetický a závidění nehodný čas. Po několika málo hodinách spánku jsem vzbudila děti, oblékla je a naložila do auta. Naštěstí jsme s Radkem oba po zkušenosti s cestou do Chorvatska počítali s tím, že děti už neusnou, a jestli jo, tak ve Vídni na odbočce na letiště.

V půl druhé jsme vyjeli. Děti plné vzrušení, Radek unavený a nastydlý, já s mírnými obavami, jak to zvládneme a co nám asi chybí. Nepočítáme-li, že nám natěšené děti málem vyřvali díru do hlavy, cesta do Vídně proběhla bez problémů. Není nad to mít za muže spolehlivého a obětavého řidiče.

Loučení bylo krátké, protože parkovací taxy na Schwechatu jsou neúprosné.

 

Jahodová teroristka

A hned potom to začalo. Z pokynů letecké společnosti i ze zkušeností kamaráda, který letěl v létě na Mallorcu, ze stejného letiště a se stejnou společností, jsem nabyla dojmu, že nám jedno ze dvou zavazadel odbaví hned z kraje. Počítala jsem s tím, že nebudou kontrolovat tekutiny, tak jsem si s sebou vzala nějaké opalovací krémy ve čtvrtlitrových baleních a výbornou domácí marmeládu.

No, bylo to jinak. Táhla jsem obě zavazadla přes celé letiště, aby mi na konci moji výbornou marmeládu sebrali (krémy šly taky, ale těch mi tak líto není), jako nebezpečný odpad zlikvidovali a ze mě udělali nebezpečnou osobu. Než jsem si odbyla osobní prohlídku, málem jsme prošvihli zavírání gatu.

S kufrem a malým příručním batůžkem v ruce, velkým batohem na zádech (každé cca 8–10 kg), kňučící tříleťačkou v náručí (se svačinkou a pitím v batůžku odhaduji tak na 14 kg) a rozespalým pětileťákem (skoro 20 kg, ale koho to zajímá) v závěsu jsem doběhla na místo v minutu, kdy se měl gate zavírat (vlastně mi ale není jasné, co a jak tam zavírají, tuhle informaci mám jen z palubního lístku).

Pak už to byla skoro pohoda. Otakárek teda za celou cestu snad pusu nezavřel, má mimořádný reportážní talent, takže donekonečna popisoval vše, co viděl kolem sebe. Nemám tušení, jestli před odletem proběhlo školení o kyslíkových maskách a nouzových východech, já jsem měla úplně jiné starosti. Několikrát jsme otestovali pásy, donekonečna jsme sklápěli stolky, ladili přehrávače a stahovali roletky na oknech. Matylda bedlivě sledovala, co dělá starší bratr, aby nebyla ani o krok pozadu, a k tomu vysílala na vlastních frekvencích, prostě klasika.

Když jsme konečně vzlétli, Otík mě informoval o aktuální rychlosti a výšce, které zkušeně odhadoval . Skupinka německy hovořících mladých mužů před námi opakovala pořád něco o „kindergarten“ a objednávala jedno pivo za druhým. Ještě že německy neumím.

 

Bez Intermodal Card ani ránu

Let je krátký, v 5,40 jsme se rozjeli po vídeňském letišti, těsně po osmé jsme dosedli v Palma de Mallorca.
Autobusem jsme přejeli do centra a na hlavním nádraží si vyřídili slevové karty na autobusy.

Jestli pojedete někdy na vlastní pěst na Mallorcu a nebudete si půjčovat auto, tak si pamatujte, že otázka nezní: mám si vyřídit Intermodal Card? Otázka je: jakou si do ní mám nahrát aplikaci? Protože cestování s touto kartou je nesrovnatelně levnější a jednodušší, protože při každém nástupu nemusíte hrabat v peněžence a procvičovat si španělské číslovky.

Cestování autobusy jedině s Intermodal Card

 

Na druhý konec ostrova do Puerto de Pollensa jsme pohodlně dojeli přímým autobusem, v němž Otakárek opět předváděl své reportážní umění a dopodrobna vyprávěl, co vidí kolem. A hlavně neúnavně počítal motorky. Představte si, že jich za první den měl 60! Byl z toho tak nadšený, že to pořád opakoval. Matylda těsně před výstupem málem usnula.

Na nádraží nás vyzvedl pan domácí a zavezl nás do našeho nového domova. Cestou nás vybavil základními informacemi nutnými k přežití, takže jsme si ještě téhož dne mohli dát čerstvě grilované kuře z místního supermarketu.

Ještě předtím jsme ale samozřejmě vyrazili otestovat moře. Z našeho bytu je to na hlavní promenádu u moře asi 200 m, to se zdá zvládnout i s dětmi, které vstávaly v jednu v noci.

Moře. Ach. Co k tomu víc dodat. Tolik jsme se na něj těšila. Jen mi teda nebylo moc příjemné, že hned za zadkem máme restaurace a promenující turisty. Slíbila jsem si, že příště najdeme lepší místo, a víc se tím netrápila.

Večer jsme ještě vyrazili na nákup, abychom netrpěli hlady.

Zpátky jsem šla krásně vyvážená: na zádech naložený velký batoh, v náručí Matyldu, která usnula vsedě v košíku. Měla toho, chuděrka, za celý den dost!

 

Čáry máry, ledničko, naplň se!

Nejcennějším poznáním prvních dnů bylo, že lednička se neplní sama. Druhým poznáním bylo, že neumím nakupovat. Radku, omlouvám se, že jsem nikdy nedokázala ocenit, jak významnou službu nám poskytuješ, když se staráš o to, aby byla lednička stále přiměřeně plná čerstvého a kvalitního jídla.

Radku, omlouvám se, že jsem nikdy nedokázala ocenit, že se staráš o nákupy!

 

Do obchodu jsme chodila každý den, někdy i dvakrát, a přesto jsme měli hlad a v ledničce věci, které se nedaly vzájemně kombinovat. Výsledkem byla protivnost na všech stranách. Tento stav se nám ale podařilo záhy překonat, přistoupila jsem k tomu systematičtěji, začala trochu plánovat a slevila ze svých nároků. Teď už mám pocit, že to zvládám s přehledem.

 

Moře, moře, moře

Kdybyste se mě ptali, co jsme celý ten první týden dělali, neřeknu vám nic moc konkrétního. Den co den jsme chodili k moři, záhy jsme zjistili, že když vyjdeme z domu na druhou stranu než na začátku, máme to k moři ještě blíž. Pláž je příjemnější a širší, takže si tam nepřipadám jako zvířátko v zoo, písek hrubší, aspoň se tak nevíří, slunečníky s lehátky o třetinu levnější (ale ty si stejně nepronajímáme).

Chodili jsme na různá místa celkem dost dlouhé městské pláže, ale nakonec jsme stejně vyhodnotili, že nejlepší je to tam u nás. Navíc je tam fajn hřiště.

Jedinou slabinou jsou ostré kameny na dně, o které si Otík hned v pondělí rozsekl chodidlo. Já a Matylda jsme koncem týdne jeho příkladu následovaly, i když není o co stát. Léčíme to urinovými koupelemi, které působí dezinfekčně, hojivě i proti bolesti zároveň. Výsledky jsou skvělé.

 

Happy Birthday!

Taky jsem měla narozeniny. Byl to zvláštní pocit, že jsem v ten den nebyla fyzicky s nikým, kdo by si to uvědomoval a dával mi to najevo. Samozřejmě jsem dostávala přání na facebooku a přes SMS, ale to je jiné, než když dostanete opravdovou pusu od někoho, komu jste to nemuseli připomínat. Děti to věděly, ale zajímalo je na tom jen to, jak to teda bude s dortem. Dort nebyl, ale vyzkoušeli jsme zmrzlinový sendvič.

Večer jsem si sama sedla na balkon, nalila víno, nachystala jamón, olivy a sýr a věděla jsem, že jsem si dala ten nejlepší dárek, jaký jsem si mohla dát.

 

Po týdnu to nekončí!!!

Dny běží a já jsem si v pátek odpoledne najednou představila, že kdybych byla na „normální“ dovolené, tak se koupu naposledy. Zaplavila mě obrovská vlna vděčnosti, že máme za sebou teprve čtvrtinu, a do větru jsem křičela: Děkuju! Snad mi španělský vítr rozuměl, ale gracias mi tak nezní.

 

Jak to bylo dál? Ráda prozradím.

Jsem expertka na jazykovou správnost psaných textů. Dělím se o své zkušenosti a pomáhám svým klientům vytvářet texty, na které mohou být pyšní.
Více informací o mně najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *