Mallorca – týden třetí

V úvodu minulého článku jsem psala o tom, že počasí na Mallorce se řídí kalendářem. A teď vám řeknu, jak dobře to tu mají vyladěné. Na víkend si trochu léta pustí, aby si i pracující lid užil sluníčka a moře.

Vlnová sobota

Sobotu jsme podobně jako o týden dřív strávili na plážovém výletě. Tentokrát jsme jeli do nedaleké vesničky Cala Sant Vicenc, která je proslulá malebnými zátokami, v nichž moře hýří nepřebernými odstíny modři. Tolik modrých barev se jinde nevidí, světlo si pohrává mezi skalami a útesy a vytváří nádhernou podívanou. Plážové kapacity jsou tu podstatně nižší než u nás v Puerto de Pollensa nebo na Formentoru, ale v říjnu celkem dostačující.

Otakárkovi se moc líbily vlny. Když je vítr z moře žene do úzkých zátok, tříští se o útesy a umí smést taky nejedno pískové dílo postavené příliš blízko u moře. Matyldu jsem bezpečně usadila do písku v dostatečné vzdálenosti od vody. Ještěže ona si tam takhle zvládne klidně pět deset minut rýt prstíčkem v písku a zpívat písničky. S pětileťákem v náručí jsem pak přiměřeně testovala sílu a dravost moře. Ryčel nadšením.

K horám v neděli

V neděli už to léto vypnuli, asi aby ho nebylo moc. Ráno pršelo, než jsme se vyhrabali ven, bylo poledne. Vyzbrojeni plněnými tortillami jsme vyrazili na výlet do hor. Nic velkého, jen kam se dá od nás dojít pěšky. Tak trochu směr Cala Sant Vicenc, ale neměla jsem sebemenší ambice tam dojít. Co bylo na procházce nejlepší, možná víte, pokud občas kouknete na můj Instagram. U Matyldy vyhrály fíky, u Otíka fíkovník.

Přes hory v pátek

Ale k mému překvapení na děti udělaly dojem i hory. Výlet tímto směrem jsme si proto pak v pátek za slunečného počasí zopakovali, ale došli jsme až na druhou stranu: na koupačku a na vlny. Podotýkám, že si to vyžádali oni. Přesněji Oťas, Maťulka spíš jenom přizvukuje. Říkám na rovinu, že to nebylo lehké.

Samotná délka 4,5 kilometru je podle mého pro tří a pětileté dítě solidní výkon,tohle bylo navíc po kamenité cestě v horách, která se místy ztrácela. Okolní turisté byli vesměs všichni v pohorkách, někteří s holemi. My jsme šli na lehko, ani ne tak z frajerství jako spíš proto, že s sebou žádné horalské vybavení nemáme.

Uznávám, že si na měsíční cesty asi začnu vozit i nějaké pevnější boty, na Mallorce mám jen huarache a Vivo ultra. Na tento typ výletů nic moc výběr. Ale stejně jsme to zvládli. V horách jsme slyšeli divoké kozy, ale neukázaly se nám. Zpátky jsme jeli autobusem, i tak jsme toho měli dost.

Pondělí v dešti

Pondělní počasí předčilo má očekávání. Celý den lilo. Trochu mě to otrávilo, ale vzápětí jsem si uvědomila, že mi takové nastavení nepomůže přežít den ve zdraví. A tak jsme nasadili improvizaci a vymysleli spoustu skvělých her. Skládanky z obálky časopisu, ručně malované deskovky. Otíka nejvíc bavila hra na prodavače šunky, rukama předváděl, jak na elektrickém kráječi krájí tenké plátky.

Odpoledne už jsem měla všeho dost, tak jsme déšť nedéšť vyrazili aspoň do obchodu. Samozřejmě jsme trefili nejprudší liják. Tak jsem – k vlastnímu údivu – došla do cukrárny a koupila tři zákusky. Jsou dny, kdy se zásady zdravé výživy můžou jít vycpat. Pak jsem dětem pustila pohádku na počítači. No prostě úplně vyměněná maminka.

Úterý v Palmě

V úterý jsme zamířili do hlavního města, do Palmy. Neměla jsem přesnou představu, co chci vidět, trochu jsem tomu nechávala volný průběh. Nečekala jsem, že problém nastane hned na začátku, když budu chtít děti dostat z hřiště, které obsadili hned po výstupu z autobusu.

Když jsem v tomto bodě konečně uspěla, ušli jsme asi 300 metrů a na dvě hodiny jsme se ztratili v parádní tržnici Mercat de L‘Olivar. Pestrý výběr ryb, masa, sýrů, ovoce, zeleniny, oříšků a všeho, na co si jen vzpomenete. Milým překvapením pro mě byly ceny, které byly u některých stánků konkurenceschopné s cenami v supermarketu u nás. Přesto jsme si koupili jen pár dobrot, které jsme snědli ještě ten den, a doplnili zásoby ořechů. S ohledem na počasí (v tu chvíli svítilo sluníčko v pravdě katalogové) a celodenní výlet to prostě jinak nešlo.

Vylezli jsme ven a bylo po jedné odpoledne. V hlavě jsem měla, že ve dvě nebo v tři má začít pršet. Tak to je už fakt na čase, abychom vyrazili. Proč jen se těm dětem nechce. Zastavovali u každého pouličního umělce, u každého krámku… A že jich tam bylo. Brzy mi docházela trpělivost, cestovat pomalu a s dětmi ještě neumím.

Zvolnit se mi podařilo až u pána s obřím bublifukem. Tam jsem si uvědomila, že vlastně o nic nejde. Dětem se foukání dvoumetrových bublin moc líbilo. Myslím, že by tam vydrželi do večera. Ale nakonec se nám povedlo odejít dřív a přes další malíře, kejklíře a nigerijské prodejce selfie tyčí jsme se úspěšně dostali až ke katedrále La Seu. K mému překvapení projevily dětičky zájem jít dovnitř.

Byla to nádhera. Já mám moc ráda (novo)gotiku. Vysoké stropy, lomené oblouky, štíhlá vitrážová okna, která vypráví příběhy, a majestátní růžice v průčelí. Víte, že na rekonstrukci této katedrály po požáru před 150 lety se podílel Gaudí? Gaudí, ne Gándhí! Pro mě je to naprosto nepochopitelné spojení, ale výsledek stojí za vidění.

Déšť přišel, když jsme z katedrály vyšli. Nejprve opatrně, pak pořádně. Měla jsem s sebou nějaké suché oblečení, ale přesto jsem nechtěla čekat promoklá na autobus. Je jen moje chyba, že jsem si dobře nezkontrolovala, kolik času máme, než jsem dětem slíbila zmrzlinu.

Takhle to dopadlo tak, že jsem se na hodinky podívala, až když si konečně vybraly. Zbýval nám tak akorát čas na rychlou cestu na nádraží. Zmrzlinu jsem zrušila a klusali jsme. Chudák Oťas pak vypadal jako hysterický spratek, když za mnou v dešti běžel, řval na celé kolo a bil mě. Ale on v tom byl vážně nevinně.

Po náročném úterku jsme ve středu zařadili oddychovku, abychom mohli ve čtvrtek zase vyrazit. V klidu jsme si prohlídli přístav u nás v Puerto a odpoledne jsme se i koupali. O čtyřicet kilometrů dál na jihovýchod mezitím řádily bleskové povodně. Ale nebýt toho, že jste nám psali kontrolní SMS z Česka, vůbec bych to netušila.

Čtvrtek v autobuse

Čtvrteční výlet byl náročný v tom, že ze sedmi hodin jsme strávili čtyři v autobuse. Vsedě, na místě, matko, zbláznila ses? Jeli jsme klikatou cestou přes hory do Port de Sóller, podle hesla „i cesta může být cíl“. Nádherné výhledy na nádherné hory. Na cestách davy cyklistů. Mallorca je cyklistický ráj.

V Port de Sóller jsme se chvilku koupali, ale ve vodě tam žilo cosi agresivního, co nás zkoušelo okusovat, tak jsme se museli držet u krajíčku. Skvělou tečkou byla výborná zmrzlina. A pak už zase šup do autobusu.

Chtěla jsem ty hory nafotit, ale fotit z autobusu na serpentinové cestě je snad ještě horší než fotit děti. Když hory pózují, zakrývají je stromy u cesty, jakmile stromy u cesty skončí, zahne silnice a výhled se schová. Pokud by snad někdy náhodou došlo k tomu, že bude v otevřeném výhledu fotogenicky umístěna hora, můžete si být jistí, že fotíte přímo proti slunci.

I když byla cesta dlouhá, děti měly obdivuhodnou trpělivost a neptaly se, kdy už tam budeme. Což mě potěšilo, ale překvapilo, protože během poloviční cesty do Palmy se ptaly – buďme přesní, ptal – snad stokrát.

V pátek výše zmiňovaný pochod do Cala Sant Vicenc. A další týden je za námi. Je to vůbec možné?

Bohužel ano. A nejhorší je, že vás ještě čeká jeden týdenní díl deníku, ale mně zbývá jen den a půl a jedeme domů, protože píšu se zpožděním. 🙁

Jsem expertka na jazykovou správnost psaných textů. Dělím se o své zkušenosti a pomáhám svým klientům vytvářet texty, na které mohou být pyšní.
Více informací o mně najdete zde.

2 thoughts on “Mallorca – týden třetí

    1. No já nejsem extra velký znalec architektury, vlastně posuzuju Gaudího právě podle Sagrada Familia (který mi – při vší úctě – připomíná houbu smrž) a podle Guellova parku. A právě proto mě tak udivuje, že dělal na katedrále v Palmě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *