Měsíc na Mallorce

VAROVÁNÍ: Tento článek neobsahuje žádné pravopisné ani gramatické poučení. Přesto nebudete litovat, když si ho přečtete.

22. září jsem vzala děti (Oťa 5,5 a Máťa 3) a odjela s nimi sama na měsíc na Mallorku. Bez manžela, který se nemůže uvolnit z práce, bez babiček, které mi doma pravidelně pomáhají, abych si sem tam bez dětí oddychla, bez kamarádek, se kterými bych si užila večery po uložení dětiček. A aby snad nedošlo k nějakým spekulacím, nemám s sebou ani žádného náhradního tatínka, sponzora apod.

S sebou jsem si naopak vzala noťas, abych mohla pracovat a na pobyt si – aspoň částečně – v přímém přenosu vydělala. Taky mám odhodlání si tyhle velké prázdniny užít.

Reakce okolí na tenhle neobvyklý projekt se docela lišilly. Manžel mi dal své požehnání, i když je mu líto, že tu nemůže být s námi. Táta mě od toho do poslední chvíle zrazoval. Mamka chtěla, ať pravidelně hlásím, že jsem v pořádku. Kamarádky se vesměs shodly, že by jely taky a že mám hlavně průběžně reportovat. Tak asi i proto vzniká tento článek a další, které snad budou následovat.

Dnes se chci věnovat obecným záležitostem, později snad přibudou zážitky.

Jak jsem na to přišla

Vlastně už nevím, kde vznikl ten prvotní nápad vydat se na takovou cestu, ale jsem si zcela jistá, že v tom zásadní roli hrála Veronika Hurdová (znát ji budete jako Krkavčí matku) a její beseda o pomalém cestování s malými dětmi, které jsem se účastnila v únoru. Od té doby mi to vrtalo v hlavě. Představovala jsem si Španělsko v listopadu, ať utečeme podzimním plískanicím, ale pořád mi tam něco nesedělo, pořád to nebylo ono. Nevěděla jsem moc kam, ani proč.

A pak jednoho dne přišel můj muž s nápadem, jestli nechceme jet na Mallorcu a už o měsíc dřív. Znáte ten pocit, kdy najednou přesně víte, že to je ono? Tak ten jsem měla okamžitě. Nikdy dřív jsem sice o Mallorce nesnila, ale v tu chvíli jsem cítila, jak do sebe všechno zapadlo.

Co si od toho slibuju

Mám velká očekávání. A realita je zatím stihla předčít.

Ne, kecám, vlastně pořád ještě přesně nevím, co mi to má dát, ale uvnitř cítím, že jsem tu úplně dobře.

Dílčí cíle:

  • Odpočinout si, protože jsem si v minulých letech docela nakládala a sebe samu hodně zanedbávala. Jestli to jde, když mám s sebou ty děti a naopak nemám žádnou pomoc? Překvapivě jo.
  • Postavit se na vlastní nohy a ukázat sama sobě, že se o sebe dokážu postarat. Můj muž je mi doma v mnoha ohledech silnou praktickou oporou, až tak silnou, že jsem si v poslední době chvílemi připadala méněcenná. Tak testuju svou samostatnost a raduju se z pokroků.
  • Naučit se španělsky. Jasně, to za měsíc nestihnu, ale uvážíme-li, že umím francouzsky a francouzština je španělštině dost podobná; že už víc jak rok na mě španělština kouká z počítače při překladech jako vedlejší zdrojový text, kterému se nedá uniknout; že jsem dva měsíce před odjezdem začala intenzivně studovat pomocí aplikace MosaLingua a že mi nejde o žádnou dokonalost, tak mám reálnou šanci tento cíl naplnit.
  • Zkusit život v jiných krajích. Mám za sebou (kromě několika „normálních“ týdenních zahraničních dovolených) už dva měsíce ve Francii jako au pair a půl roku na stáži v Lucemburku, ale je to zase jiné. Třeba z toho ještě časem udělám nějakou komparativní analýzu:-).
  • Užít si moře a krásy jihu bez stresu „máš na to týden, tak zaber, ať to všechno stihneš“. Zjistila jsem, že mi tento nátlakový způsob dovolené vůbec nevyhovuje. Když máte na „dovolenou“ měsíc, můžete si najednou dovolit třeba celý den nic objevného nepodniknout, a to jenom proto, že má dítě díru v noze.

Ubytování

Nejsme v hotelu, na to nemám. A hlavně bych to ani nechtěla. Byl by to pro mě hrozný stres, hlavně kvůli dětem, které prostě nejsou ukázkové, jsou jen skvělé, ale s požadavky hotelové etikety nekompatibilní.

Ubytování jsem si našla přes Airbnb. Jestli tam ještě nejste registrovaní, můžete si účet založit přes tento odkaz. Tak vy i já získáme slevu na příští ubytování (vy větší).

Bylo to mé Airbnb poprvé, ale jsme spokojení. Bydlíme v 2+kk cca 100 m od pláže. V bytě máme kuchyň, pračku, balkon s posezením a sušákem na prádlo, v atriu je bazén (který jsme nevyužili, a jak jsem včera zjistila, nemáme od něj ani klíče, prostě do zámku nepasují), ale kdo by se koupal v chloru, když do moře je to, co by kamenem dohodil a zbytek došel?

Kuchyň a pračka mi dávají prostor pro vyžití, na jaké jsem zvyklá z domu. 😉 Jíst prostě musíme, tak vařím a oblečení s sebou máme docela málo, takže dvakrát do týdne jednu pračku vyperu. Neberu to jako práci, které bych se radši na dovolené vyhnula. Pro mě je to osvobozující: netáhla jsem s sebou obrovské kufry a nejsem závislá na nabídce restaurací. Přiznejme si, že jsou pro mě na každodenní stravování hodně drahé, sezení v nich navíc zabere mraky času a s ohledem na malé děti je pro mě stresující.

Cestování

Na Mallorku jsme letěli z Vídně, kam nás dovezl manžel autem. Nejnáročnější na tom bylo, že letadlo odlétalo v 5,40, takže jsme ze Zlína museli vyrazit uprostřed noci. (Zpátky přilétáme do Vídně těsně před půlnocí, na to se taky těším, jak budu z letadla tahat rozespalé mrtvolky.)

Tady cestujeme linkovými autobusy, vyřídili jsme si slevové kartičky, protože je to nesrovnatelně levnější.

A jednou taky lodí.

Zvažovala jsem variantu půjčení auta, ale nejsem tak zkušená řidička, abych si na to se dvěma dětmi sama troufla, navíc s parkováním to tady není o nic lepší než v ČR. A než jít 400 metrů z parkoviště, to to půjdu radši 400 metrů od autobusu. Nevnímám to jako omezení, možná i proto, že u nás cestuju autobusem a vlakem úplně běžně, jsme na to všichni zvyklí.

Jídlo

Jak už jsem řekla, vařím. Mám celkem vyhraněné, i když nekonzistentní představy o tom, jak by mělo jídlo vypadat, ale mám velkou radost, jak se mi tu daří zjednodušovat. I když kuchyň není vybavená podle mých představ (ó, kde jste, tyčový mixére, struhadlo a prkýnko, kamarádi mí nejvěrnější, denně na vás vzpomínám), trávím vařením méně času než doma.

Nakupuju v supermarketu, trh mě na většinu věcí nepřesvědčil. Pod stolama se válí papírové bedny se stejnými nápisy jako v supermarketu, jen je to o třetinu dražší. Čest výjimkám, ale bohužel je to tak. I v Česku jsem si všimla, že na trzích bývají často jen překupníci.

Jak to poznám? Kromě podezřelých obalových materiálů se dívám na šíři sortimentu, na přiměřenost nabídky vzhledem k ročnímu období (banány nebo zářijové jahody jsou mi podezřelé) a na ruce prodejce. Jsou to ruce zvyklé na práci v hlíně?

Některé věci se srovnat nedají, třeba olivy měly na trhu ááááách. I tradiční jamóny nebo sýry jsou na trhu lepší, ale ovoce a zelenina, které tvoří zásadní část našeho jídelníčku, se tam kupovat moc nedají.

Jíme běžné potraviny, na které jsme zvyklí z domu, ale taky jsme vyzkoušeli tropické ovoce, které doma nekupujeme. Mango, papája i avokádo nám moc chutnaly.

Samozřejmostí je zmrzlina a zkusili jsme i nabídku pekáren.

Ensaimada, typický mallorský dezert. Slibuju, že se naučím fotit jídlo dřív, než ho sníme

Přála bych si víc jíst ryby, kterých je tu úžasná nabídka, ale děti o ně moc nestojí a jsem líná vařit víc jídel.

Jak se domluvím

Na Mallorce není problém domluvit se anglicky. Většinou. Stejně dobře bych asi uspěla s němčinou, aspoň podle toho, že jídelní lístky v restauracích a nabídky na výlety lodí jsou všude i v němčině. Tu ale neovládám.
Přesto se snažím, co to jde, mluvit španělsky. Je to sice pro obě strany náročnější, ale mě to baví.

Jak to mám s prací

Pracuju pozdě večer nebo brzy ráno, podle toho, jestli vytuhnu v osm s dětmi a probudím se ve čtyři, nebo jestli zvládnu vstát ve čtvrt na devět a válčím tu do půlnoci. Dá se to. Překládám, rediguju, píšu, jak kdy.

Přes den, když jsou děti vzhůru, tak u počítače nebývám. Snažím se i co nejméně mobilovat, děti nemají rády, když jim matka odplouvá do virtuálního světa a dokážou to překvapivě dobře poznat!

Právě teď je 5,39 a přiběhla Matylda, rozespale mi sděluje, že ji snědl pes, takže pro dnešek končím. Rána tu přichází tak brzo…

Kde na to vzít a nekrást

Toť otázka! Jestli si kladete otázku, na kolik může takový měsíc na Mallorce přijít, tak já taky. A proto pečlivě zapisuju všechny výdaje, včetně zmrzliny a poštovních známek. Můj předběžný odhad je, že do čtyřiceti se nevejdu, ale přes padesát to nebude. Je to hodně, nebo málo? Já jsem si jistá, že to za to stojí a doufám, že si brzy vydělám na to, abych si to mohla zopakovat.

Jestli chcete naši cestu podpořit, objednejte si u mě třeba korekturu:-D.

 

Závidíte nám, nebo držíte palce? Tak si nenechte ujít další díl, snad ho napíšu dřív než po návratu.

Mezitím se sem tam něco mihne na Instagramu, ale moc od toho nečekejte, nejsem extra foto zdatná.

 

Líbil se vám článek a chcete vědět, jak to bylo dál? Tak rovnou pokračujte na další. A pak na další.

Jsem expertka na jazykovou správnost psaných textů. Dělím se o své zkušenosti a pomáhám svým klientům vytvářet texty, na které mohou být pyšní.
Více informací o mně najdete zde.

10 thoughts on “Měsíc na Mallorce

    1. Bude to znít jako klišé, ale bariéry jsou jen v naší hlavě. Jazyky se člověk může naučit, stačí chtít a něco pro to udělat. Třeba už za rok se tomu budete smát, že jste si myslela, že nemůžete nikam jet. Držím palce!

  1. Já už jiné než ty-já jim říkám dlouhé, ale “pomalé” taky nezní marně, nechci! Když byli synovi 3,5 byla jsem s nim na 3 týdny v Chorvatsku, manzel přijel na poslední týden, letos jsme byli na měsíc v egypte-to teda všichni a střídala manžela babička! Užívejte! Třetí týden je nejlepší! Už vás znají, vy už to tam znáte, užíváte, odpocivate!

    1. Díky, Lucie. Je to tak, pomalu se začínáme zabydlovat. Už máme svého oblíbeného dědu, který vysadává na židli před domem, víme, kam zajít, když máme málo motorek (ty totiž Oťas důsledně počítá) a víme, v kolik má ještě smysl vyrazit poklusem na autobus a když už to za to nestojí.

    1. To je zvláštní, že to říkáš, pro mě byl popošťouchnutím i Tvůj jarní pobyt na Sicílii. Nějak jsem tam začala vidět, že to opravdu jde, že ženská může jet do světa bez muže, i když ho má. dD té doby mě brzdila představa, že bez chlapa to přece nejde, že se to nehodí.
      Udělám na příští rok organizovaný zájezd, jo? 😀

        1. Obávám se, že by to v praxi nebylo až tak dobré. Aspoň pro mě ne, mně tady tak vyhovuje, že tu nemám nikoho známého, před kým bych musela hrát svoje role. To je pro mě největší úleva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *