Můj příběh

Dneska už vím, že nemusím opravit všechny hrubky světa, že některým lidem nevadí je psát a dalším lidem zase nevadí je číst.

Ale také už vím, že je stále ještě dost lidí, kteří si uvědomují, že psaný text, který pošlou do světa, ať už jako e-book, článek na webu, diplomovou práci, leták, jídelní lístek, nebo cokoli jiného, se stává jejich vizitkou.

Vnímám, že nejen obsah textů, ale také jejich forma, čistý jazykový projev v kombinaci s upravenou grafickou stránkou, působí na příjemce textů.

Cítím, jak text plný překlepů, nepřiměřené interpunkce a nevhodné grafiky dokáže odradit některé příjemce, a to i v případě, že samotný obsah sdělení by pro ně mohl být hodnotný.

Přála bych si, aby všechny texty publikované na papíře nebo na internetu splňovaly aspoň základní pravidla naší mateřštiny, aby v nich kromě hodnotného obsahu byl i kus té krásy, která se ukrývá v českém jazyce. A to opravdu neznamená, že musíte mít sloh jako Vladislav Vančura.

Ale je mi jasné, že to můžete mít úplně jinak.

Vyznáte se v mineralogii jako nikdo jiný, umíte fotit, postavit svépomocí dům, znáte lék na deprese a obezitu, inspirujete okolí k bezobalovému životu, učíte děti jezdit na snowboardu, pečete senzační kváskový chleba.

Jenže pravidla pravopisu a gramatiky jdou zkrátka mimo vás!

Školu jste nesnášeli, hodiny češtiny snad úplně nejvíc. Z pravidel, jejichž smysl vám unikal, se vám ještě dnes zvedá žaludek. Diktáty, které člověk nestačí ani zapsat, natož aby u toho ještě přemýšlel, pravopisná cvičení plná slov, která jste mimo ně nikdy neviděli, strnulé slohy na absurdní témata, v nichž je potřeba především dodržet útvar a představu paní učitelky o tom, jak vypadá ptačí budka.

A k tomu větné rozbory ve tvaru pavouků, které spouští arachnofobii ještě po dvaceti letech. Nějaké vzory něčeho, které se naučíte zpaměti, ale prakticky se použít nedají.

Zapomněla jsem na něco?

No jasně! Vyjmenovaná slova, s/z, mě/mně, těch „špeků“ má čeština mraky a kdejaká češtinářka dá malým žáčkům ráda sežrat, že ona se je po pěti letech na pedáku nakonec zvládla našprtat.

No vy se je teda šprtat nechcete.

Škola skončila, sbohem!

Podtrženo a sečteno: češtinu nesnášíte, psát neumíte, ani vás to nebaví. A rozhodně se tomu nechcete věnovat. S nějakými pravidly mi vlezte na hrb, stejně je to každému jedno.

Jenomže! Teď najednou z nějakého důvodu psát potřebujete a sami vidíte, že to, co z vás leze, je v lepším případě bída, v horším hrůza hrůzoucí. Cítíte se pod psa, a aby toho nebylo málo, textový editor za vámi vytváří dlouhou červenou vlnovku.

Někdy je i jinak zbarvená, ale nenechte se mýlit, to nedává vašim slovům zelenou, to jen naznačuje, že ten problém je rozsáhlejší, a odhalit, v čem spočívá, bude mnohem složitější.

Začínáte vnímat, že i když vám byla pravidla pravopisu odjakživa ukradená, jsou na světě lidi, pro které je text plný chyb nepřijatelný.

Na světě jsou lidi, pro které je text plný chyb nepřijatelný.

Možná už si začínáte říkat: „Kdybych to byl býval věděl, tak bysem sem nechodil.“ Takhle si to asi neříkáte, ale i tak cítíte, že vám teče do bot. Třináct (ale ani devět) let školní docházky hned tak nedoženete. Na to nemáte čas. Ani chuť!

Nebo sobě i okolí opakujete, že takhle je to váš osobitý styl, který by se dodržováním pravidel odstranil, a pak už byste to nebyli vy.

Pocity zmaru a zbytečnosti znám stejně jako vy, nezažívala jsem je při češtině, ale přesto vím, jak se cítíte. Pro mě byla písmenka a texty naopak vždy vášní a drogou. Ve škole jsem se účastnila jazykových olympiád i literárních soutěží, náš mateřský jazyk jsem studovala na vysoké škole. Pro krásu našeho jazyka jsem se pokoušela nadchnout vysokoškolské studenty, a to jak cizince, tak i Čechy.

Přes deset let se věnuji korekturám diplomových prací, novinových článků, drobných polooficiálních textů a odborných i marketingových překladů.

Je to pořád dokola

Za ty roky jsem vypozorovala, jaké chyby se v textech donekonečna opakují. Také jsem našla efektivní způsob, jak lidem s chladným vztahem k jazykové kultuře umožnit psát texty, nad nimiž nevstávají hrůzou vlasy na hlavě.

Přesvědčím vás, že jazyková kultura a osobitý styl se nevylučují, ale doplňují. Ve svém e-booku Nebojte se jazykových příruček provádím klienty světem jazykových příruček a ukazuju, které pro ně mohou být užitečné a jak. Pro uživatele, kteří si chtějí zlehka osvěžit jazykové znalosti a stát se nezávislým autorem, chystám e-book 10 nejčastějších chyb v češtině, který pomáhá odstranit z textu opakující se chyby.

Aby byl text skvělý, nestačí bohužel jen opravit překlepy a pravopisné hrubky, k tomu je potřeba mnohem víc. Z vlastní zkušenosti jsem bohužel pochopila, že hledat chybu ve vlastním textu je mnohem obtížnější než opravovat cizí text.

Pročíst několikrát celý text a podívat se, jestli má hlavu a patu, jestli tam někde nevypadlo slovíčko, nebo naopak nenaskočila dvě místo jednoho. Jestli je srozumitelný, směřuje odněkud někam, jestli má spád. Někdy je to pár drobností, jindy jsou zapotřebí rozsáhlé změny.

Pokud máte o takovou hloubkovou korekturu zájem, obraťte se přímo na mě a domluvíme se na individuálním řešení.

Když budou vaše texty prosté jazykových chyb, svět se nestane lepším místem. Ale možná získáte podstatně víc zákazníků.